Kristýna Klímová
Modrozelená
modrá zelená zelená modrá modrá zelená zelená modrá modrá zelená zelená modrá modrá zelená zelená modrá
Kristýna Klímová
Příliš
Ne má m rá da pe re xy a jes tli mi za něj ně kdo dá za se kar mu, má ne ná vist se je ště zvý ší...
Kristýna Klímová
Když prší
Když pořád a bez ustání prší, člověka nějak nic jiného ani nenapadá. Bla bla bla bla bla. (Asi uspořádám kampaň proti perexům.)
Kristýna Klímová
Pluto
............................................................................................................
Kristýna Klímová
Alergická
Nesnáším psaní perexů, obzvlášť potom u básní, a tak nějak jsem doufala, že se tomu vyhnu, ale bohužel. Teď už to mám teda za sebou, ale co napíšu příště?
Kristýna Klímová
Zvracení
......................................................................................................
Kristýna Klímová
Zebra
Blablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablab
Kristýna Klímová
Noc je vlídná
Protože je to dnes přesně sedmdesát let..............................................................
Kristýna Klímová
Třiadvacátého března
......................................................................................................
Kristýna Klímová
Hey, I guess you didn´t change your mind...?
No, I didn ́t. I ́m sorry.
Kristýna Klímová
Devět set kilometrů
Otevírám okno a ovane mě noční chlad. Dech noci s popraškem odvátých snů, s rozpuštěnými sněhovými vločkami. Se zavřenýma očima a horkou dlaní, stékají přirozeně, bez studu a zajíkání, jako kapky deště, bez otálení. Slzy. Než dopadnou na trávu ošlehanou větrem, uschnou.
Kristýna Klímová
Sto metrů čtverečních
Ležím na sněhobílém prostěradle a všechny kosti mám zlomené. Nesmím se hýbat. Nemohu se ani pohnout. Jsem ovinuta bílým mramorem a povoleno mám jen přemýšlet. Je to vlastně takový danajský dar – nejhorší z nejhorších. Nemoci nic a vědět o tom. Nemoci pohnout ani palcem u nohy a přitom si uvědomovat, že kdysi jsem mohla.
Kristýna Klímová
Tma a ticho
Tma v tichém pokoji. V pokoji zaplaveném mořem stínů, které na stěny malují pouliční světla v symbióze s žaluziemi. Přechod pro chodce na dřevěných dveřích.
Kristýna Klímová
V jednu v noci
Je jedna hodina v noci a mně je špatně ze všeho, nejvíc však ze sebe samé. To ostatní by se ještě dalo přežít, před tím se dá utéct. Když budu chtít, dokážu všechno. Když budu chtít, uteču celému světu. Ale sobě ne. Protože když nevyjdu se sebou, neexistuji. Nebo jsem schizofrenička.
Kristýna Klímová
Už se víckrát nevyjasní
Nyní už vím, že se víckrát nevyjasní. Se suverénní samozřejmostí mě o tom přesvědčují mlhavá rána a pozdě v noci slyším šepot větru, který prý souhlasí. Opakuje starou frázi, že nabídky se neodmítají. Svědomí ho nezajímá. A tak buší do oken.
Kristýna Klímová
Jak jsem našla svá křídla
Bylo to jako bych se dusila. Měla jsem dokonce pocit, že na svém krku jasně cítím křečovitě stisknuté prsty zarývající se mi pod kůži, ale nemohla jsem se nijak bránit, protože ve skutečnosti tam tak úplně nebyly. Byly jen v mé hlavě, a odtud jsem je nemohla vyhnat. Nijak.
Kristýna Klímová
Listy padají v noci
Do tiché tmy a klidného svitu pouličních lamp. Do teplých oblak a chladných lesů. Do červánků, oranžových pěn, které tvoří světlo z hedvábné mlhy. Padají pryč. V zapomnění.
Kristýna Klímová
Modelína
Měla jsem silný pocit, že už se z toho šera snad zblázním, ale najednou jsem rozbalila barevný obal a v tu ránu se mi otevřel úplně jiný prostor. Začala jsem modelovat duhového kraba.
Kristýna Klímová
S krtkem v kapse
Ležela jsem se vaně, v horké vodě a na obličej mi proudil studený vzduch, proklouzávající místy, kam už koupelnový závěs svou délkou nestačil. Studil mě a v tu chvíli mi připomenul - ba ne, přímo mě přenesl do situace před deseti lety. Ale nebyl to ten typ připomenutí, kdy vám daná chvíle připadá tak nějak trochu povědomá a tak si lámete hlavu s tím, čemu se jen tolik podobá a k čemu by se dala přirovnat. Nebylo to Déjà vu a ani záblesk to nebyl. Tohle bylo jasné jako facka a praštilo mě to do čela. Byla to stejně prožitá chvíle dvakrát. Fyzický prožitek byl navlas stejný, jen ten psychický se lišil. Trochu.
Kristýna Klímová
Vina raků
O tom, jak bylo deset hodin ráno a jak jsem se sladce vzbudila. Slunce plálo, ptáci radostně zpívali a byl červen. Ale jejich hlasy se najednou ozvaly a ta šílenost mi v uších hučela jako jedoucí vlak. Jako by měl narazit přímo do mě a já se měla roztříštit jako skleněná váza a rozpadnout se na tisíce malinkých kousků. Schovala jsem se pod peřinu a snažila se sama sobě vnutit, že ještě spím. Abych se mohla znovu probudit.
předchozí | následující |
Počet článků 40 | Celková karma 0.00 | Průměrná čtenost 406 |
Píšu od té doby, co znám písmenka. Blog jsem si založila ve svých šestnácti letech a články začala psát se stejnou vervou, s jakou mě od toho můj tehdejší přítel zrazoval. Blog však prošel několika proměnami. Když jsem například zjistila, že už je možné články svobodně mazat, zbyla jich tu zhruba jedna pětina.
Ke své nelibosti jsem si uvědomila, že jsem již zřejmě ztratila onu schopnost vymýšlet příběhy. Ten poslední se jmenoval Veverka Terka a napsala jsem ho, když mi bylo osm. Teď je mi dvacet a příběhy si tedy vymýšlet nebudu, nýbrž psát o těch, které prožívám.
Mimo jiné budou hlavně z Irska, ze kterého jsem se vrátila po sedmi měsících a z Anglie, do které se chystám za dva týdny. Snad také o tom, kam mě vítr zavane příště.