Kristýna Klímová
Ke své nelibosti jsem si uvědomila, že jsem již zřejmě ztratila onu schopnost vymýšlet příběhy. Ten poslední se jmenoval Veverka Terka a napsala jsem ho, když mi bylo osm. Teď je mi dvacet a příběhy si tedy vymýšlet nebudu, nýbrž psát o těch, které prožívám.
Mimo jiné budou hlavně z Irska, ze kterého jsem se vrátila po sedmi měsících a z Anglie, do které se chystám za dva týdny. Snad také o tom, kam mě vítr zavane příště.
Kristýna Klímová
Podává se Shepherd´s Pie (12)
Vyprávění na pokračování o putování v mé mysli, v Čechách i v zahraničí. Trochu s nadhledem o mně, o lidech a o světě.
Kristýna Klímová
Básnička
Tak nějak matně si vybavuju, že jsme tam seděli potmě, v parku na zemi, já si roztrhla další punčochy a patrně se již vzdala naděje, že to někdy bude jinak.
Kristýna Klímová
Nemám rád videa
Byt opouštím v devět ráno, nakonec trochu dřív, než jsem zamýšlela. Jenom rychle obléct bundu, zavázat tkaničky, vypadnout a zabouchnout za sebou dveře, pěkně rychle zmizet, vypařit se.
Kristýna Klímová
Nedýchat
Řekni něco, a já si mezitím podřežu žíly. Otevři černou skříňku a zkus nějak odhadnout, jestli je vůbec možný tohle nějakým způsobem přežít.
Kristýna Klímová
Devět set kilometrů
Otevírám okno a ovane mě noční chlad. Dech noci s popraškem odvátých snů, s rozpuštěnými sněhovými vločkami. Se zavřenýma očima a horkou dlaní, stékají přirozeně, bez studu a zajíkání, jako kapky deště, bez otálení. Slzy. Než dopadnou na trávu ošlehanou větrem, uschnou.
Kristýna Klímová
Sto metrů čtverečních
Ležím na sněhobílém prostěradle a všechny kosti mám zlomené. Nesmím se hýbat. Nemohu se ani pohnout. Jsem ovinuta bílým mramorem a povoleno mám jen přemýšlet. Je to vlastně takový danajský dar – nejhorší z nejhorších. Nemoci nic a vědět o tom. Nemoci pohnout ani palcem u nohy a přitom si uvědomovat, že kdysi jsem mohla.
Kristýna Klímová
Tma a ticho
Tma v tichém pokoji. V pokoji zaplaveném mořem stínů, které na stěny malují pouliční světla v symbióze s žaluziemi. Přechod pro chodce na dřevěných dveřích.
Kristýna Klímová
V jednu v noci
Je jedna hodina v noci a mně je špatně ze všeho, nejvíc však ze sebe samé. To ostatní by se ještě dalo přežít, před tím se dá utéct. Když budu chtít, dokážu všechno. Když budu chtít, uteču celému světu. Ale sobě ne. Protože když nevyjdu se sebou, neexistuji. Nebo jsem schizofrenička.
Kristýna Klímová
Už se víckrát nevyjasní
Nyní už vím, že se víckrát nevyjasní. Se suverénní samozřejmostí mě o tom přesvědčují mlhavá rána a pozdě v noci slyším šepot větru, který prý souhlasí. Opakuje starou frázi, že nabídky se neodmítají. Svědomí ho nezajímá. A tak buší do oken.
Kristýna Klímová
Jak jsem našla svá křídla
Bylo to jako bych se dusila. Měla jsem dokonce pocit, že na svém krku jasně cítím křečovitě stisknuté prsty zarývající se mi pod kůži, ale nemohla jsem se nijak bránit, protože ve skutečnosti tam tak úplně nebyly. Byly jen v mé hlavě, a odtud jsem je nemohla vyhnat. Nijak.
Kristýna Klímová
Listy padají v noci
Do tiché tmy a klidného svitu pouličních lamp. Do teplých oblak a chladných lesů. Do červánků, oranžových pěn, které tvoří světlo z hedvábné mlhy. Padají pryč. V zapomnění.
Kristýna Klímová
Modelína
Měla jsem silný pocit, že už se z toho šera snad zblázním, ale najednou jsem rozbalila barevný obal a v tu ránu se mi otevřel úplně jiný prostor. Začala jsem modelovat duhového kraba.
Kristýna Klímová
S krtkem v kapse
Ležela jsem se vaně, v horké vodě a na obličej mi proudil studený vzduch, proklouzávající místy, kam už koupelnový závěs svou délkou nestačil. Studil mě a v tu chvíli mi připomenul - ba ne, přímo mě přenesl do situace před deseti lety. Ale nebyl to ten typ připomenutí, kdy vám daná chvíle připadá tak nějak trochu povědomá a tak si lámete hlavu s tím, čemu se jen tolik podobá a k čemu by se dala přirovnat. Nebylo to Déja vu a ani záblesk to nebyl. Tohle bylo jasné jako facka a praštilo mě to do čela. Byla to stejně prožitá chvíle dvakrát. Fyzický prožitek byl navlas stejný, jen ten psychický se lišil. Trochu.
Kristýna Klímová
Vina raků
O tom, jak bylo deset hodin ráno a jak jsem se sladce vzbudila. Slunce plálo, ptáci radostně zpívali a byl červen. Ale jejich hlasy se najednou ozvaly a ta šílenost mi v uších hučela jako jedoucí vlak. Jako by měl narazit přímo do mě a já se měla roztříštit jako skleněná váza a rozpadnout se na tisíce malinkých kousků. Schovala jsem se pod peřinu a snažila se sama sobě vnutit, že ještě spím. Abych se mohla znovu probudit.
