Modelína

Měla jsem silný pocit, že už se z toho šera snad zblázním, ale najednou jsem rozbalila barevný obal a v tu ránu se mi otevřel úplně jiný prostor. Začala jsem modelovat duhového kraba.

Modelína je úžasná věc, což je mi ostatně známo už od dětství, kdy jsem obzvlášť milovala její vůni, ke které jsem byla schopna čichat celou věčnost a také konzistenci, která se krááásně patlá po rukou. Tyto sympatie ve mně zůstaly dodnes.

Jak jsem se s ní dostala teď, po tolika letech, opět do styku? Vlastně náhodou. Ale když nad tím tak přemýšlím, žádná náhoda to nebyla. Lépe řečeno, byl to zajisté osud. Už několikrát se mi stalo, že jsem najednou, většinou během temných večerů dostala strašnou chuť modelovat, jenže modelína byla bohužel nejblíže v regálech supermarketů, v té době již dlouho nedotčených po zavírací době. Tuším, že vloupání za takovýmto účelem by bylo celkem komické. A určitě by se objevilo na hlavní stránce Novinek na Seznamu. Každopádně jsem nechápala ten náhlý zájem a touhu po modelování, nejsem totiž nijaký expert a moje výtvarné nadání je nulové. Modelínu jsem navíc držela v ruce naposledy, když mi bylo asi 10. Ale asi šlo o to uvolnění, které jsem očekávala. Toužila jsem po tom pocitu, že něco může být přesně tak, jak chci já. Že můžu vytvořit něco, co bude přesně podle mých představ.

Co se týče kreslení, jsem antitalent a mým výtvorem je většinou jen čtvrtka vydřená od gumování a tužkou vyryté zbytky, na které ani usilovné dření gumy o papír nestačilo a v pozadí toho všeho můj výmluvný a zoufalý výraz s dovětkem, že neumím kreslit - což je ovšem zřejmé již při pouhém pohledu na zdemolovaný papír.

Jenže při modelování můžete tvary kazit do nekonečna. Můžete začínat tisíckrát znovu a nikdo o tom nebude mít ani tušení.

A tak to začalo. Náhodně jsem zahlédla modelínu v regálu, pět barev za symbolických deset korun. Jen tak pro zábavu. Kdyby náhodou. Protože s barvami je život hned pestřejší. A myslím, že právě teď, za těchto chmurných dnů, je ta pravá chvíle ho trochu vybarvit.

Seděla jsem na židli, se zády rozlámanýma od hrbení, poslouchala depresivní písničky, které byly ještě depresivnější tím, že hrály už několik hodin stále dokola. Venku bylo hnusně a já nemyslela na nic jiného, než že je tam teda opravdu strašně hnusně a že jestli tak bude i zítra, pravděpodobně budu zase sedět tady na židli, poslouchat depresivní písničky, které budou ještě depresivnější tím, že budou hrát už druhý den stále dokola a říkat si, že to počasí je vážně na nic.

A pak jsem si všimla, že na stole něco leží. Věděla jsem o tom tedy sice celou dobu, ale konečně jsem uznala za vhodné začít jednat. Rozbalila jsem barevný obal, vytrhala barevné mazlavé kousky z krabičky a dala se do práce. A tak teď tvaruji pětibarvého kraba, který má modrou hlavu, černá klepeta, brčálově zelené oči, které jsem si vždycky přála mít, ale bohužel nebyly při rození v nabídce a nakonec žlutou pusu. Aby se usmíval jako sluníčko.

Patlám se v té prapodivné hmotě, rýpu v ní párátkem a tvaruji klepeta, dělám kuličky jako oči a snažím se, aby byly stejně velké, i když se mi stále moc nedaří a to jedno je prostě větší, a tak se s tím chlapeček asi bude muset smířit. Jenže klepeta vlastně také nejsou úplně totožná, protože jedno je kulatější, a tak jen doufám, že nebude puntičkář a nebude lpět na prkotinách. I když kdybych měla já jednu nohu o půl metru delší než tu druhou, zřejmě bych to za prkotinu nepovažovala.

Uvědomila jsem si, jak jsem najednou ožila. Přestala mě bolet záda, začala jsem se cítit lépe, veseleji, hned jsem měla větší chuť "do života". Tvořila jsem. I když vlastně nic užitečného, přece jen to bylo NĚCO, něco nového, snad i směšného, ale veselého. Prostě takový malý krab, tvořený podle návodu a kvůli nedostatku barev trochu barevnější, než by měl být. Tak nějak hezky paradoxní krab ...

Uvědomuji si také, že v dětství jsem vůbec nedocenila tu genialitu modelíny. Mými největšími slastmi bylo lepit ji na rozpálené topení a potom ji, úplně rozteklou nadšeně stírat a vztekem tak rozpalovat do ruda všechny kolem, hlavně ty, kteří museli topení potom mýt - a tím nešťastlivcem byla většinou babička - a nebo ty, kteří se umazali - většinou ti, kteří byli na návštěvě a poté zřejmě litovali, že ji nenechali na dobu, kdy jsem já, šílené monstrum, byla v nedohlednu. Také jsem milovala míchat všechny barvy dohromady, do veliké koule, ve které většinou samozřejmě převažovala ta nejhorší barva a ty hezké byly kdesi za sedmero horami... A nebo možná uvnitř.

Na spoustu věci přijdete později, po několika letech, když starou činnost opustíte a zase se k ní vrátíte. Nevím, čím to je, snad tím, že vyzrajete a najdete spoustu nových důvodů, proč znovu začít. Protože to musí být něco, k čemu stojí za to se vrátit.

A tak jsem poznala, že modelování je skvělé. Že i když venku mrholí a je hrůza se jen podívat z okna, nemusím sedět na židli a poslouchat ohrané písničky. Můžu sedět na židli a přitom modelovat, třeba modré kraby, zelené psy nebo žluté ryby. Právě proto, že takoví vlastně vůbec nejsou.

Snad jen tak "na protest".                                                                                                                       Snad proto, že mě to baví, a že chci.

Nikdy ze mě nebude slavná sochařka ani umělkyně, ale ani to není mým snem. K čemu by mi to vlastně také bylo? Neměli bychom dělat vše kvůli výsledkům, ale kvůli průběhu snažení, kvůli času, který do činnosti vkládáme. Dělat to proto, že nás to baví. Dělat to pro sebe.