Noc je vlídná

Protože je to dnes přesně sedmdesát let..............................................................

Noc je vlídná, sladká

když voní

po květinách, hvězdách, čpí vínem

červeným

pocukrovaná třepotem křídel

nočních motýlů

kteří zaspali.

Když mlčky rozsévá

žlutý popel a kůži tichých vod

zkažených

plných chemikálií

zrádců rozemletých

v podkrovních sutinách

na bázi olejů

volně rozčeřených a

toulavých psů

rozpuštěných v tichém mlčení

aninedutání

tiše se otáčí a

počítá oběti.

Slíbila jsem, že budu mlčet

jako pěna

z úst po ránu

Když teče krev

jako rtěnka

jsem rozmazaná

jejich prsty

Přesto

držím hlavu sklopenou

jako dítě se špatným vysvědčením

vždy touto dobou

dříve,

myslím, že to bylo před tisíci

lety

Ne?

Tisíce neviditelných rukou mě

soukají do dětských šatů a snů

jsou skorozapomenuté a

místo svetru jsem získala

boa (?!)

Je to málem vtipné, ale nikdy bych nevěřila

že hra na rozpočítávání

může být tak

krutá.

Kdo má teda zrovna teď babu?

Schovávala jsem se vždycky moc ráda.

Myslím, že snad devatenáct dní trvá

zvyknout si na boty o tři čísla menší

krev se vsákne do dřevěné pasti

kůže se vylisuje do tvaru lodí

co je horší než studené nohy?

Mráz vyprahlého pole taky dost bolí.

Potřísním krví

stehna lýtka

v místech

o nichž se

nemluví

V kobce mezi nohama a

nahými těly

už nemohu dýchat

a pachy se mísí v jednotné kluziště katastrof

A já jsem

slizká

jako žába

a pláču radostí

najednou

hnisavé slzy stékají

pro všechnu tu vodu

ledovou jako

Severní moře

co mi spadla do náruče

uprostřed pole mrtvol

a krve zaschlé na podlaze

ke které se přidávají

kapičky

té mé.

S černým inkoustem

se budí

život žádaný

Mé sliby brzy zbarví

jako mé svědomí

modré jak oči pomněnek

Budu ladit se svým oděvem

konečně sjednoceným

s pachem vší, štěnic

kyanovodíkem

a vinou IG Farben

A zrovna dnes mám náladu

na tu mojí malou hru

Válím se na koberci z vlasů a

z prachu

modeluju žvýkačkové kuličky

Zatuchlé regály

čpí nasládlý puch

a prokřehlý žal udržují v trezoru

jako by bylo co ukradnout

na tichém dětském vzlykotu

na noční můře plačtivých nocí

na příliš skutečné

vytí

dobyvačných vlků

aby stačilo jen pohladit po vlasech

pofoukat

odřené koleno.

A co přesně pomáhá na odřené srdce?

Máte ještě trošku toho morfia?

V rukou tu knihu

mnu

A vím, že přede mnou ji hladily tisíce

tisíckrát

čistších rukou

A já jsem

z eskalátorů

veřejných záchodů

nádraží

baget

citronové zmrzliny

špinavá

A je léto.

Nesu ji k pokladně

a paní s mastnými vlasy

křikne

„Do desátého srpna.“

Poslouchám vzdálený hlahol

a šelest prstů ztuhlých zimou

po měkkém papíře

v mělkých hrobech

se dotýkám

ještě mokrých

věčně mokrých

neutišitelných

slz

celého světa.

A v noci proplétám své dlaně s těmi hordami vyřízlých srdcí

nosím si je domů

a udržuji oční kontakt

s ústy

a čekám, až promluví,

ústa

která tehdy věděla

že tohle je konec

na jaře dvacátého devátého dubna

devatenáct set čtyřicet pět

A já se ptám a nevím koho

Kolik toho ještě budu muset prožít, abych si dokázala představit, jak moc je šest milionů?

A noc je vlídná, sladká

když voní po květinách, hvězdách, medu

a vláčný déšť roní slzy a

najednou je zdrženlivý

když se snaží smazat dech hlíny, kouře a masa

nesmazatelné

navždy

mrtvě živé.