Tma a ticho

Tma v tichém pokoji. V pokoji zaplaveném mořem stínů, které na stěny malují pouliční světla v symbióze s žaluziemi. Přechod pro chodce na dřevěných dveřích.

A mé rozespalé oči těkají s úpěnlivou potřebou jistoty kolem a hledají stéblo, kterého by se mohly chytit, a které by je alespoň chvíli, chvilinku, drželo nad hranicí ničeho. Žádná taková záchrana však neexistuje.

Řítím se z vodopádu a neslyším varování. Nechci ho slyšet. Nemá smysl ke mně mluvit, neposlouchám. Protože dokud mě hladí sametová noc, je to ještě dobré. Dokud kloužu na vlnách extáze smíšené s euforií, jsem šťastná.

A potom, jako by se zadrhl film, všechno to jde pěkně rychle do háje.

…

Nohy mám tak nějak divně zkroucené. Ticho porušil podivný šramot, klíč v zámku, odemykání. Skřípot otevírajících se dveří.

Ne, nechoďte sem, nikdo sem, prosím, nechoďte!

Nechci nikoho vidět ani slyšet, chci zůstat sama, sama ve tmě a v tiché neměnnosti, bezpečně uzamčená ve svém truchlivém přístavu smutku. Alespoň chvilku. Alespoň malou chvilku s vášní sebedestrukce.

Neničte mi tu křehkou pavučinu, nitky spletených úsměvů a chlácholení, kterými se noc co noc přesvědčuji, že je to v pořádku. A že to bude v pořádku i nadále.

Nechte mě v mé soukromé skromné kóji, kde se oddávám slzavé koupeli s přísadou soli a zlomených snů. Nenuťte mě vysvětlovat a neptejte se. Protože mám tělo plné střepů. A ta slova jsou jako nešikovné ruce, které je chtějí za každou cenu všechny vyrvat ven. A tím mi mimoděk seberou mnohem více krve, než by vyteklo bez nich.

Samovolně.

Přirozeně.

Ležím tu zkroucená a žaludek se mi ještě stále nepovedlo uklidnit a přivést zpátky k rozumu. Sleduji temné nebe a plynulost času. Na šedém stropě tančí hvězdy.

Snažím se nepřemýšlet. Ponechat si rozespalou otupělost, setrvat ve sladkém opojení a nevědomí. Tak, aby mi to stačilo. Nechat se těšit tím, že deka hřeje a topení hučí. Hučí jako každou zimu, hučí jako pokaždé. Pokaždé, když se v slzách hroutím a padám k zemi. Pokaždé, když se zabalím do peřin a lehnu si na podlahu, lehnu si pod něj a ve snaze zachytit alespoň trošku tepla dýchám vůni kovu.

Protože uvnitř je průtrž mračen. Sněhové vločky stékají po horkých tvářích. Jsem promoklá až na kost.

A vidím také ty světla venku, prudká žlutá světla, která z oken září jako lampiony běžných dnů. A s očima dokořán sleduji, jak z nich tak neodbytně, snad až s neslušnou vyzývavostí, tryská láska a teplo a tříští se s hranicí chladu nočního města. Láska uzamčená a snad až příliš dobře chráněná. Rezonující v ozvěnách tichého ševelení a nepatrných náznaků.

 Vznáší se několik centimetrů od okna, ale nemůžeme se pro ni natáhnout a jednoduše si ji vzít. Je tak blízko, a přesto tak vzdálená. Je dál, než je nebe nad námi.

Ale přesto šílíme a jako blázni stoupáme výš a výš. Šplháme nočním městem a běháme po zledovatělých střechách. Dýcháme spolu v bílých obláčcích a radujeme se z posledních pár vteřin. Z těch, které zbývají, dokud jsme ještě naživu. Dokud nepřijde den, kdy budeme muset ty střechy opustit. Kdy nezbyde nic než bolavá propast.

A venku hřmí a září ohňostroje. Snáší se k zemi a padají do slzavého údolí. Tam, kam chodím spát. Dennodenně. S myšlenkou... že ho mám ráda.