Sto metrů čtverečních

Ležím na sněhobílém prostěradle a všechny kosti mám zlomené. Nesmím se hýbat. Nemohu se ani pohnout. Jsem ovinuta bílým mramorem a povoleno mám jen přemýšlet. Je to vlastně takový danajský dar – nejhorší z nejhorších. Nemoci nic a vědět o tom. Nemoci pohnout ani palcem u nohy a přitom si uvědomovat, že kdysi jsem mohla.

Jen já a pohled do dálky a sto metrů čtverečních jako pozemek nemocniční zahrady. Já a úhel, který mi umožňuje vidět alespoň ten titěrný čtverec. Nakonec je to vlastně docela dobrá pozice. Mohlo by být hůř.

Prohledat a prozkoumat to všechno, co je. Co existuje. Pro mě.

V duchu ohmatat každou rýhu starého dubu, do rudého nosu nasát vůni opadaného listí, zatančit si pod sprškou vichru. Ve snu.

Spočítat všechny kapky rosy na trávě ošlehané prvními mrazíky.

Budu to dělat pečlivě, není kam spěchat. Je to asi miliarda kapek rosy a sto metrů čtverečních. Sto metrů čtverečních jako můj celý, jediný, budoucí život. Vždycky jsem chtěla mít svět na dlani. Mám pocit, že teď jsem tomu docela blízko.

Listí se zmítá v chuchvalcích. Chrlí cákance krve a ohnivé plameny. Srdceryvná melancholie. Podvečerní slunce v záplavě slov. Topí se v mých očích. Milosrdné slzy ho pak nadnášejí jako plavce v Mrtvém moři. A potom vyklouzne jako z rozvodněné řeky. Steče po tváři jako vodopád.

Je mi dobře. Kdo by mohl říci, že se mu slunce rozteklo na lících?

Po ránech z oken stékají slzy. Stejně jako z mých očí, tehdy, když jsem stávala nahoře na kopci a statečně snášela bičování větru. Tváře mi hořely a srdce mi vyklouzlo ze rtů. Když jsem se rozhlédla kolem a široko daleko nebylo nic než my dva. Prostěradlo z jinovatky, peřina z hedvábných javorových lístků. Drak jako obrázek, můžeš ho přibít do těla lípy. Použij kámen. Nasbírám jich na tisíce.

Slunce bude věčné.

Z gramofonu bude donekonečna znít tvůj smích. Až do omrzení.

Ale pak přišla zima. Deska v gramofonu se zadrhla. Slyším jen chrčení, které mě děsí ve dne v noci. Zacpávám si uši a prosím, ať to přestane.

Oblékl sis svůj zimní kabát s těmi pěknými knoflíky a beze slova jsi odešel. A spolu s tebou odešlo všechno.

Tak jako tehdy na kopci, s bílou čepicí a pruhovanou šálou, zůstala jsem i teď a tady – sama. Pohromadě mě drží jen nesmyslná směs sádry. Stovky hlasů prosí. Tisíce rukou mě drží, abych žila. Mačkají mě a chvílemi mám pocit, že mě udusí. A přesto jsem sama. A kdyby mě pustily, rozpadnu se.

A srdce ani nemusí být kost, aby bylo, jako všechny zbylé – zlomené.