Hey, I guess you didn´t change your mind...?

No, I didn´t. I´m sorry.

Byla jsem si jistá. Absolutně jistá, skálopevně a nenávratně, definitivně rozhodnutá a o správnosti onoho rozhodnutí jsem byla přesvědčená asi stejně tak, jako že dýchám. Balancovala jsem mezi svou domnělou mravní povinností a mezi mnou a jím, a nedbala jsem, že namísto naplnění tím nejlepším možným štěstím, jehož jsem měla brzy dojít, počala jsem cítit akorát tak vratký smutek a nejisté umlčování vnitřního hlasu, který se probíjel skrz peřeje potlačované úzkosti, mě škrtilo a svazovalo víc a víc. Snažila jsem se nevnímat ten knedlík v krku a pálení v nose. Nedbat slov, která zněla tak nějak podivně, byla kolísavá, klesající a stoupající, a s každým dalším se ta nejistota zvětšovala, rostla a sílila. A tak jsem nemluvila. Jen jsem poslouchala, ale slova kolem mě proplouvala bez zastavení, obrovská změť nepochopitelného, jež jsem ani nechtěla chápat, se valila obrovskou rychlostí, a já se cítila jako myš uprostřed ruchu velkoměsta , která se tam vynořila jen náhodou a teď se chce dostat za každou cenu pryč. A  ta k jsem se nahrbila do schoulené pozice, zkřížila ruce a chytla se pod žebry, protože jsem měla pocit, že se musím držet. Nikdo jiný to za mě neudělá. Nikdo jiný mě nechytí.

"Je ti to líto, viď?"

Šíleně, hrozně, strašně moc, ani nedokážu popsat jak!!!

"Ne, to je dobrý."

Usmívala jsem se, protože jsem si byla jistá. Plnila jsem svou morální povinnost. Věděla jsem, že jsem se zachovala správně k nim.

Jenže jsem se nezachovala správně k sobě. A taky k němu ne. Vůbec ne.

Sedím a přemýšlím a představuji si, jak se potápíš, chytáš ryby napříč oceány a letíš přes celý svět. Najednou mi těch devět set kilometrů připadá naprosto směšně, v nynější situaci asi tak srovnatelně se vzdáleností k autobusové zastávce, na kterou dojdete klidnou chůzí za patnáct minut. Patnáct minut nebo patnáct hodin, koho to zajímá? A prosím, řekněte mi někdo - jaký je v tom vlastně rozdíl? 

Nevím přesně, kdy to bylo, ale asi už jsem se naučila, že absurdita je nekonečná.

Byla jsem si jistá a nejjistější, a tak sedím doma, na balkóně, slunce se mi opírá do ramen, pálí, a venku si hrají děti, křičí a smějí se, holubi vrkají, nedočkavé včely bzučí, nebe je modré a všechno voní. Mé oči se topí v záplavě sedmikrásek a ty lezeš přes Čínskou zeď. 

Jediné, k čemu jsem kdy došla bylo, že být si něčím jistá je pěkná pitomost.

Můj drahý a nejdražší, máš zhruba dvě stě dní na rozmyšlenou a na přehodnocení té převelké náklonnosti. Hodláš-li dál plýtvat svým časem, můžeš mi potom zašeptat I told you so.

A když sedím na studeném nádraží, jaro je teplé a noci jsou chladné jako kov zmáčený lepkavým deštěm, nemůžu se najednou bránit, nemůžu utéct, protože na mě všechno křičí a všechno se na mě obrací s tichou výčitkou, která se mi snaží dostat pod kůži a já mám pocit, že už nemá smysl s tím bojovat. Puká mi srdce, když slyším slovo Hamburk, a tak zakláním hlavu a z nástupiště číslo sedm koukám na hvězdy, protože si z nějakého nepochopitelného důvodu najednou strašně chci hrát na romantičku. Škoda, že romantismus v pravém slova smyslu je nakonec vždy jen a pouze tragický. Mám hlad a žízeň, bolí mě v krku a chce se mi strašně spát. A potom zavírám oči a v nějakém šíleném záchvatu sebedestrukce si opakuji Hamburk, Hamburk, Hamburk, a přeji si to slyšet ještě stokrát, ještě tisíckrát a pořád znovu, znovu a znovu. 

Nakonec ze mě zbyde jen kapka deště. Proměním se v slzy světa a pomalu ti steču po tváři až budeš na kost promočený postávat u přístavu a nemyslet na nic, jen na to, jak to voní, když prší, a listy palem se budou ohýbat, aby tě políbily. 

Pod vlivem pohnutky čirého masochismu jsem měla v úmyslu zjistit si nynější vzdálenost mezi námi a v zoufale úzkostných tóninách potom pět žalozpěv nad tou obrovskou dálkou, jež nás od sebe nemilosrdně táhne. Nevyšlo to, ukázala se doslova jako nevyčíslitelná. Google mapy mi daly jasně na srozuměnou, že litují, ale bohužel se nepodařilo vypočítat žádnou trasu. No, taky lituju.

Otevírám okénko, jedu osmdesát pět a do tváře mi vane lehký vítr. Všechno je to nějak špatně. Měla jsem vědět, že by vanul stejně.