Podává se Shepherd´s Pie (1)

Vyprávění na pokračování o putování v mé mysli, v Čechách i v zahraničí. Trochu s nadhledem o mně, o lidech a o světě. 

Dvacátého devátého května dva tisíce patnáct jsem složila maturitu. Skládala jsem ji z češtiny, angličtiny, základů společenských věd a dějepisu. Z maturity vylezly skoro samé jedničky a já měla pocit, jako by mi patřil celý svět.

Ta dvojka byla za prvé z dějepisu a za druhé nedorozumění. Plna radosti jsem se rozjela ve vyprávění o Karlu IV., a přísedícího, který si přál vědět, jakým způsobem byl zabit Václav III., jsem odbyla, že na tom nezáleží. Myslím si to pořád. I s dvojkou.

Jako přídavek mě vzali na filosofickou ve vzdáleném Brně. To znamenalo, že už jsem se nemusela učit na přijímačky v Praze. Odzvonilo taktéž nesnesitelnému dennodennímu uklízení po mé šílené sestře. Uklízení po naprosto všech.

Mohla jsem hodit smeták i knížky za hlavu, rozběhnout se a skočit po hlavě do bazénu. Bylo třicet šest stupňů, ale mohla jsem vlastně skočit prakticky kamkoliv. Vzít s sebou i uzlíček nervů, kterým jsem se v poslední době sama stala. Byla to bomba. Nakonec se ukázalo, že atomová.

Celá šťastná z toho, že ze mě taky bude vysokoškolačka, jsem se ještě v euforii přihlásila na Prvákoviny vedené sadistickými studenty starších ročníků. Celá maškaráda spočívala ve střetnutí se s budoucími spolužáky v prostorách školy. Začínalo se v devět nula nula a v devět nula pět jsem začala spřádat plán, jak se odtud nenápadně a beztrestně odplížit. Nedošlo mi, že se na seznamovacím dni budu muset účastnit seznamovacích her. Stála jsem v kolečku vedle Jiné Jany a Asertivní Anety a byla jsem Kamarádská Kristýna, která se nechtěla vůbec s nikým seznamovat ani bavit, natožpak kamarádit.

Tak se stalo, že jsem byla od podobných sešlostí úspěšně odrazena. Nedorazila jsem na imatrikulaci ani na informační schůzku o tom, jak používat knihovnu, jež nám byla dost dramaticky doporučována. Já, jakožto nadšený balíček čtení, knih a psaní, jsem se vyznala. Jenže bohužel jen v té budějcké.

Po třech devadesátiminutových hodinách, které nesly vznešený název Úvod do literatury I., avšak naučily nás jen, jak citovat, jsem byla zklamaná.

Velmi jsem si toho slibovala od Filosofie, ovšem dozvěděla jsem se toho zhruba tolik, co na gymplu, jen o něco méně.

Po rozboru povídky o rozsahu 648 slov, který se protáhl na 360 minut a přitom mi přišel celý jaksi plochý, jsem byla na dně.

Psala jsem klukům a rodičům dopisy v cyrilici a nejradši trávila dny i  noci, sama i nesama, v mém novém a milovaném hnízdě.

Jenže mi nestačily peníze. Plahočila jsem se z brigády na brigádu, běhala z jednoho koutu města do druhého a postupně odmítala pochybné nabídky na dohodu o provedení práce. Nezájem o obsluhování v baru s erotickými masážemi jsem svedla na svědomí, ale pochválila jsem příjemné prostředí. Stánku se šperky jsem nemohla pochválit nic, protože neměli ani papír, na který se píší směny.

Ze začátku jsem si vařila omáčky ze špenátu od kamaráda ze zahrádky, pak už jen čínské polévky za čtyři devadesát. Jednoduchý. Přibrala jsem pět kilo.

Přišel špinavej podzim a byla zima. Zapnula jsem topení na nejvyšší stupeň a zvenku přicházela zmrzlá jako preclík. Brno už mi nepřišlo tak krásný, zábavný ani přátelský jako předtím. Studenými ulicemi jsem chodila sama. Nikdo z Prvákovin nechodil na stejnej obor. Brigády mi braly veškerou energii a deptaly mě, škola skličovala a čekání na nepřicházející změnu unavovalo. Čínský polívky už mi dávno začaly lézt krkem. Vracela jsem se k smrti otrávená z nepřátelského území a říkala si, že takhle jsem si to teda nepředstavovala. Jen můj pokoj voněl, hřál a byl mým útulným útočištěm. Z toho plynula naprosto primitivní rovnice a triviální řešení – nevycházet.

K tomu mi skvěle posloužila angína, která mi poskytla dva týdny polehávání bez výčitek. Spala jsem, snila a na noční stolek jsem si připravila kromě čaje a antibiotik také velikou učebnici Psychologie. Otevřela jsem ji jednou.

Poslední volný víkend jsem však začala znovu upadat v bezmoc a čím blíž jsem byla bezinfekčnímu  pondělku, tím mi bylo hůř. Mizející bolest krku mě znervózňovala.

Stáhnutí se z mého pokoje do venkovního chladu pro mě bylo synonymem pro vydání se napospas hladové zvěři. Nechtěla jsem s nikým komunikovat a zprávy od spolužáků jsem nechávala zbaběle nepřečtené. Cesty do školy jsem trávila vymýšlením, jak se vyhnout oné hodině, jak obejít jistý předmět, kdy jít do menzy, abych nikoho nepotkala. Měla jsem naprosto ubíjející pocit, že jen plýtvám svým časem a nic z toho, v co jsem věřila, nakonec není pravda.

Bylo dvanáctého listopadu podvečer, míchala jsem cukr v horkém čaji s citronem a po veledlouhé úvaze jsem se rozhodla, že to byl můj poslední den ve škole.