Podává se Shepherd´s Pie (4)

Vyprávění na pokračování o putování v mé mysli, v Čechách i v zahraničí. Trochu s nadhledem o mně, o lidech a o světě. 

Od předchozí noci mnou cloumal strach, že nestihnu autobus z Dublinu do Corku, kde na mě měla čekat má rodina. Letadlo však přistálo o půl hodiny dřív, tudíž jsem se mohla uklidnit. Navzdory mému očekávání byla trasa k zastávce lehce pochopitelná i pro mě, amatéra. Irská synonyma vedle anglických slov se mi líbila velice.

Po tom, co jsem nastoupila do špatného autobusu, jsem se rozhodla, že to s horlivostí nebudu tak přehánět. Na druhý pokus už to vyšlo. Řidič vypadal tak, jak jsem si ho představovala. Když mi odpovídal, kde najdu záchod, nerozuměla jsem.

Poradil mi spolucestující, ke kterému jsem si posléze z vděčnosti přisedla. Měla jsem radost, že se mám s kým bavit a říkala jsem si, Tak, to je první irský člověk, se kterým se bavím.

Do Corku to bylo jako z Budějovic do Brna. Byla jsem celá blažená, že skvěle rozumím a naprosto bez úhony jsem překonala ten pověstný irský přízvuk. Dotyčný mi ke konci cesty oznámil, že vyrostl poblíž Londýna a v Irsku bydlí posledních pár let.

Cork - měnící se tabule – Corcaigh. Dorazili jsme kolem jedenácté. Vůbec jsem se nemohla zorientovat a točila jsem se kolem dokola jako šílená. Stála jsem před budovou autobusového nádraží s krosnou, která mě převyšovala o dobrý metr a usmívala jsem se na každého muže, jelikož mi Edwina, má budoucí host matka, napsala, že její manžel Tim už na mě čeká. To na mě teda nečekal. Ale přijel, asi za pět minut.

Rozuměla jsem Hey a Nice to meet you a taky tomu, jak mi podal ruku. Pak už nic. Bylo to trapné, ale zároveň i hrozně příjemné, ptal se, jestli jsem z Czechoslovakia a jestli jsme stále pod nadvládou Ruska. Objasnila jsem to.

Vzadu seděla roztomilá holčička Grace a nesměle si mě prohlížela a usmívala se.

Dorazili jsme ke krásnému a očividně novému domku. Vybavení bylo kýčovité a vzhledem k množství cetek mi připadalo, že každou chvíli musí dům prasknout ve švech. Hned přiběhla Edwina v bačkorách a objala mě. Voněla. Za ní přicupitala tříletá Tara v pyžámku a táhla s sebou devítiletou Heather, která se styděla a ze zoufalství se snažila zacouvat zpátky.

Dostala jsem toasty, džem a další hordu věcí. Vyptávali se na vše možné a já nerozuměla skoro ničemu.

Tara vyšplhala na židli, v níž jsem byla usazená, stoupla si za mě a začala mě objímat. Cítila jsem se extra speciálně. Slyšela jsem o tom, jak si děti na některé au-pair zvykají i několik měsíců a tady to máme, pět minut.

A za chvilku mě odvedli do mého odděleného menšího domečku přes zahradu. Paráda, nádhera, úžasný. Napadalo mě, že lepší by to bylo jen tehdy, kdyby nechodili všude v botách.

Až  se sprchou přišly ty pravé problémy. Několik minut jsem zápasila se samotným zapnutím, posléze pátrala, kde navolit teplou vodu. Nakonec jsem se opařila.

Druhý den a druhý zádrhel. Když jsem se ráno chtěla vydat k nim, nešlo mi zamknout dveře. Musela jsem se zeptat Tima, tudíž to vypadalo, že jsem v noci nedávala pozor. Trapné.

Tara seděla u televize, posadila jsem se vedle ní. Mlčky jsem sledovala kreslený seriál, který měla puštěný a ani jsem nedutala. Miloučká Tara se po chvilce otočila a řekla mi: „Mohla bys odejít? Neslyším to, když pořád mluvíš.“ 

Gracie s Heather mi pak ukazovaly rodinná alba. Každá mi třikrát pojmenovala všechny spolužáky ve třídě a všechny členy rodiny. Nakonec jsem byla ráda, že si pamatuji, jak se jmenuji já sama.

Předala jsem Becherovku a lázeňské oplatky. Dětem lentilky, bonbony a plyšáky, takže jsem byla písklavými hlásky prohlášena za nejlepší au-pair. Po krtkovi sáhla Heather. Večerníčka si vzala Grace a byla nadšená, že dostala Elfa. Na Taru zbyl Včelí medvídek. Měl zpívat, ale nezpíval. Proto jsem ho koupila za  sto osmdesát korun.

Jeli jsme na plovárnu, nakoupit, potom do knihovny. Potom se rozbilo auto a jeli jsme k babičce a dědovi, kde jsem se dozvěděla, že existují lidé, jejichž přízvuk je ještě horší.

A tak to bylo. V neděli mi rodiče oznámili, že Heather má Aspergerův syndrom.